Cestujeme po svém

Dobrý den, a je tu den druhý našeho cestování po Peru, tedy 18.10.2018.
Jak se v básni praví „ráno raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala“, my udělali jen tu první věc a odešli jsme na ranní přísun potravy. V jídelně jsme provedli základní seznamovací úkony s dalšími spolucestujícími a jali se naplnit svá těla přichystaným pokrmem. A nebylo toho málo. Míchaná vajíčka, šunka, sýr, cereálie, káva, čaj, jogurt a … a ovoce. Názvy si sice nepamatuji, později možná sepíši, co jsem tu všechno snědl, ale bylo lepší a ještě lepší atd. Od opuncie, přes další a další ovoce, u kterého se sice nejí slupka, ale za to dužina je plná semínek, některá se i dají rozkousat. Takový přísun ovoce a navíc takového zvláštního mé tělo asi nepamatuje. Jak se však ukázalo, bylo dobře, že jsem se najedl. Čekal nás perný den. Nejdříve jsme jeli taxi do Národního archeologického muzea. Cesta byla zajímavá. Mnozí znáte, jak se jezdí v řadě metropolí či státech – Egypt, Istanbul, Praha. Tady je to velmi velmi podobné. Chceš jet dopředu a před tebou stojí auto ? Zatrub. Nepomáhá to ? Zatrub znovu – vícekrát. Nepomáhá ? Přidej k troubení světelné cvičení krátká dlouhá světla. Myslíš, že to pomůže ? I když kolona aut před tebou čítá 10 a více aut, pasažér si myslí, že ne, řidič je jiného názoru. Na silnici jsou sice pruhy dva, ale vejdou se sem i 3 auta vedle sebe. Že jseš v pravém odbočovacím pruhu s přikázaným odbočením ? To je jen informace, rovně je to volnější. A tak dále, je to téměř stejné, jako u nás, jen ve větším měřítku. Vozový park je tu různý, převládá však auto z reklamy od opic, to jo táá. Stáří se těžko odhaduje ale dle zvuků, které se ozývaly z aut to odhaduji i na minulé tisíciletí. Ale když to jezdí, tak ať to vydělává. Do avizovaného muzea jsme se dostali za cca 30 minut, někteří i dříve, hodně záleží na řidiči a jeho drzosti a zručnosti a znalosti možných objížděk. V muzeu nám Honza – náš průvodce – přiblížil historii Peru. Jeho povídání bylo velmi poučující a věcné. Poté jsme opět s použitím taxi přejeli na hlavní náměstí Limy, které lemují prezidentský palác, arcibiskupský palác. Jelikož dnešní den je pro peruánce sváteční (Senior de los miraglos), náměstí bylo zcela zaplněné lidmi, odhaduji tak 50 000 lidí, možná i více. A všudy přítomná policie, dokonce i mobilní nemocnice. Po krátkém rozchodu jsme zamířili na další přísun potravy do jedné z mnoha restaurací. Bylo tam těsno ale dobře. Nabídka byla široká, takže, jelikož jsme v Peru, dal jsem si peruánská národní jídla. Předkrm byla syrová ochucená ryba se sladkým bramborem a vzrostlým kolečkem vařené kukuřice, cibulí a salátem. Jiní říkali, že je to ostré, já necítil nic. Hlavním jídlem byly hovězí nudličky s hranolky, zeleninou a přílohovou rýží. Dali nám i údajně ostrou omáčku, opět jsem nic necítil, ale bylo to chutné. Jako aperitiv jsme měli mix pisca s limetkou a bílkem, na zapití jednu pintu piva Pilsen. Bylo toho až dost. Poté jsme se vrátili zpět na náměstí, něco nafotili a navštívili jsme museum choco. Čokoláda na všechny možné i nemožné způsoby, kávička, čokoláda, no prostě mňam. Po vydatném obědě se do mne mnoho nevešlo ale i tak jsem si pochutnal. I vyrazili jsme na další pouť Limou. Kousek od náměstí je architektonicky krásná budova knihovny, která dříve byla využívána ohnivým ořem. Nedaleko od knihovny se nachází františkánský klášter, který je veřejnosti přístupný a který jsme i navštívili. Upozornění, že se zde nemůže fotit ani natáčet jsme zprvu brali na lehkou váhu – já i jiní nejen z naší skupiny, ale po důrazném upozornění jedné z průvodkyň se této činnosti oddávali jen otrlí. Před upozorněním jsou to krásná fota, po upozornění to byly většinou už jen fota s mnoha a mnoha kostmi – možná bych tam pro sebe našel i nějaký náhradní díl – pod klášter se více než 250 let pohřbívali vyvolení mrtví, takže těch kostí je tam moc a moc a moc. To fotit nemusím. Jinak je celý areál velmi krásný. Po prohlídce jsme šli vyzkoušet další dopravní prostředek města – BUS. Zastávky tohoto prostředku dopravy jsou tu řešeny stejně či podobně, jako jinde ve světě, jen ty zastávky. Přijdeš na zastávku, kde je mimo jiné všude přítomný příslušník/ce policie, zaplatíš, většinou kartou, cenu kam chceš jet a čekáš. Zastávka je takový „výběh“ pro cestující, je ohrazený plexisklem či jinou průhlednou hmotou. Přijede autobus, otevřou se dveře autobusu, otevřou se dveře výběhu, cestující vystupují a nastupují, zazní zvukový signál, zavřou se dveře autobusu, zavřou se dveře výběhu, snad aby čekající cestující nevypadli na vozovku. Někdy zůstanou dveře výběhu otevřené i po odjezdu autobusu, musí se stíhat časový rozvrh jízdy. Na Honzou určené zastávce jsme vystoupili, kdo měl žízeň - skoro všichni – zakoupili jsme si něco k pití a vyrazili uličkou Barranca k oceánu. V uličce byly nabízeny produkty vyráběné posezónními hipies. U vody bylo krásně. Zapadající sluníčko hřálo, pivečko chladilo, no prostě paráda. Apropó – téměř po roce jsem sledoval západ slunce opět na jižní polokouli nad Pacifikem, loni na jižním ostrově NZ. Jakmile se zásobovatel přírodního tepla „utopil“ v Pacifiku, šli jsme zabít čas do tamější restaurace, dali po pivu, či vínu a v již setmělé Limě vyrazili k zastávce opět BUSu, avšak dá se říci nižší kategorie. Bus přijel, my nastoupili, bus se rozjel a najednou přišla průvodčí, Honza se s ní domluvil, kolik platíme, zaplatil, kdo mohl, sedl si, ostatní jsme vláli na držadlech a sledovali jízdu. Bylo to skoro stejné, jako jízda v taxi, ale bus je větší, více si dovolí. Nastupování musí být rychlé, snad aby byl dodržen jízdní řád. Chceš jet busem ? Zamávej si na něj. Když zastaví, běž k zadním dveřím, které se otevřou před zastavením. Uložíš nohu na první stupínek a jsi -li sám, je to pokyn pro řidiče, který se okamžitě rozjíždí a zavírá dveře. Není to tedy nic pro důchodce. Cestu jsme úspěšně absolvovali, vystoupili kousek od hotýlku, odbyli jsme si večerní povinnosti, doplnili tekutiny, abychom neměli ve spánku žízeň a šli na kutě. Zítra nás čeká opět náročný den, kdy opustíme hlavní město a vydáme se za dalšími krásami jihoamerického státu, který získal nezávislost v roce 1822, tedy státu Peru. Tak zase někdy …