Letecká přeprava
Tak jsme se rozloučili se svými spolustolovníky a s některými z nich, kteří byli ochotni vydržet až do večera bez „požití“, jsme vyrazili na letiště Václava Havla k odletu. Už na letišti jsme se ztratili, abychom se opět našli. Po krátkém čekání jsme vyrazili k odbavení, které proběhlo celkem rychle a v pořádku, jen některým z nás otírali ruce a boty čímsi, někteří se museli i zout. Dále jsme se odebrali k stanovené Gate, kde jsme vyčkávali na dané letadlo, které mělo odlétat v 21:20 hodin. S blížícím se časem narůstala nervozita – letadlo nikde. Před devátou večerní nám oznámili, že let bude o cca 1 hodinu opožděn. Jejich předpověď se naplnila a tak narůstala obava, zda stihneme přestup ve Vídni na letadlo směr Bangkok. Konečně letadlo v 21:50 hodin bylo přistaveno, odletěli jsme v 22:20 hodin. Kdo někdy letěl turbovrtulovým letadlem, bude vědět, co obsahuje další věta. Prostě klepot, prapodivné zvuky apod. Pilot se snažil, možná by od letecké policie dostal pokutu za rychlý let, ale vše vyšlo a byly jsme v 23:00 hodin ve Vídni, tedy deset minut před plánovaným odletem do Bangkoku. Bylo to trochu hektické, „dežůrnyj“ tmavé pleti a v červeném sáčku nás navigoval k potřebnému letadlu, kde jsme se usadili (letadlo bylo napěchované až po střechu) a s 30 minutovým zpožděním jsme se odlepili od evropské země směr východ (v časech se nemůžeme shodnout – to bude tím stresem ).
Let probíhal celkem v pohodě, dostali jsme i najíst a napít, kdo našel správnou nebolestivou
polohu, ten se i vyspal. Do Bangkoku jsme přiletěli včas, měli jsme tam více času na přestup. Kontroloři mezi Prahou a Bangkokem si zřejmě předali zprávu o nás, takže při kontrole se museli zouvat již tři
z nás. Kontrola opět dopadla jak jinak, než výtečně. A naplnil se čas, letadlo bylo přistavené (opět triple 7), takže jsme je mohli nalodit, vlastně „naletadlovat“ na nejdelší let celé cesty z Bangkoku do Aucklandu. Cesta probíhala obdobně, jen jsme se vznesli, hned nás nakrmili. Potom následoval celkem nudný let
, z okénka nebylo nic vidět (byla tma a byly jsme dost vysoko J), tak že jsme sledovali různé filmy na obrazovce na sedadle před sebou, hráli různé hry (karty, skákající žába apod.), pouštěli si hudbu, nebo se pokusili i spát – kdo našel vhodnou polohu. Asi 90 minut před přistáním nás opět nakrmili a už jsme „šli“ k zemi. Letadlo přistálo měkce
– nejhorší přstání bylo ve Vídni, kde s námi „prásknul“ o zem, jako když přejedete retardér na silnici v rychlosti 80 km/h, spěchal) – opět proběhla pasová kontrola. Potom však následovala tzv. BIO kontrola. Bylo to celkem zajímavé opět jsme někteří šli do bosa – kontroloři si rádi čmuchají. Čmuchali nejen oni, ale i pes, který stále pobíhal okolo nás. Po krátkém „rozhovoru“ s celníkem z BIO, jsme byly vpuštěni na výsostné území Nového Zélandu
A nastalo další čekání, které jsme si zkrátili procházkou (se všemi batohy
a kufry) z mezinárodního letiště na letiště vnitrostátní. Potom následovala opět kontrola, opět bosá procházka, kontrola palubních zavazadel – asi nejdůkladnější ze všech. A byli jsme v letadle na cestě z Aucklandu do Christchurch. Tady jsme najíst nedostali – na tak krátký let (90 minut) to nemělo ani cenu za tu cenu. Po půldruhé hodině jsme měkce přistáli na letišti Christchurch, prošli krátkou kontrolou, převzali zavazadla a už tu byl elegantní pán, který držel cedulku se jménem Mr Kaderavek. Ten nás naložil do jakési limuzíny neznámé výrobní značky – velmi pohodlné – a odvezl nás k zajištěnému ubytování kousek od středu města.
Ubytovali jsme se tedy v 53 Southern Comfort Motel v apartmánu se dvěma ložnicemi, WC, sprchou, společnou místností s TV (pouze novozélandská) a kuchyňkou. Dobrá byla i WiFi Free.
Tak tedy byla úspěšně zakončena cesta čtyř cestovatelů z matičky České republiky skoro až na konec světa – na Nový Zéland, která trvala se vším všudy cca 47 hodin (počítáno od odjezdu z rozlučky v Praze U Švejka až po příjezd na ubytování v Christchurch – bez započtení časových pásem). Co následovalo potom, až někdy příště
S podporou www.true-travel.cz
