Cestujeme po svém

Můj milý deníčku – 21.10.2017 – tak ani dnes jsem se ještě nevy… - asi je mé tělo uzpůsobeno tak, že provádí tzv. sublimaci – převod pevných částic na plynné – nejsem v tom sám. Uvidíme .

Poznámka:

Toto naše putování po Novém Zélandu mimo jiné pomohl poskládat pan Martin Slíva, český rodák, z cestovní kanceláře TrueTravel – www.true-travel.cz, deníček na naše webové stránky vkládá můj kolega v Česku Petr Tomík – připojení na internet je skutečně bídné, komentáře z cestování na Facebooku moderuje naše spolucestující Martina.

Právě uběhlou noc jsme poprvé strávili mimo „civilizaci“, na odpočívadle nedaleko obce Geraldine. Vše si vezeme v našem pojízdném domečku, nic nám neschází – jenom to pivo . Bylo krásně teplo. Vstávali jsme za kuropění snídaně byla klasická – někdo kávu, někdo něco víc. Dnešní den je mimo plán, uvidíme, jak se povede. Cílem je navštívit horskou oblast Mount Cook Village a jak již název napovídá podívat se na nejvyšší horu Nového Zélandu Mt Cook (pojmenován dle oficiálního objevitele NZ). Když jsme vstávali, bylo pochmurno, vypadalo to spíš na déšť ale jak říkají Kiwi (název pro Novozélanďany, mimo jiné), „předpovědím moc nevěřte". A my nevěřili a odjeli v 8:50 hodin směr Tekapo a již výše jmenovaná vesnička – dle navigace cca 130 km. Počasí se postupně umoudřovalo, obloha promodrávala, sluníčka bylo více a více.

Příjezd k prvnímu jezeru byl úchvatný Na obloze skoro ani mráčku, to kolo na obloze hřálo, voda byla studená Každou chvíli jsme zastavovali na focení a tím jsme se zpozdili tak, že nás někdo předběhl na oběd – ta ryba mohla být moc dobrá Příjezd k druhému jezeru Pukaki byl ještě lepší než k prvnímu. Modrá obloha, rozžhavené kolo na něm, voda modrá skoro jako obloha a hlavně okolo toho všeho se z roviny vypínaly hory, dost vysoké hory (Mt Cook – něco málo přes 3,5 km – poznámka autora ).

Po zaparkování a úpravě ústroje a výstroje – jdeme přece do hor – jsme vyrazili na Kea Point. Procházka chvíli po dřevěných lávkách, chvíli šotolina, chvíli řetězy (těšili jsme se, nebyly), chvíli větší kameny, chvíli ještě větší kameny a zase šotolina. Po asi hodině jsme došli na plánované místo – dřevěná vyhlídka. Dali jsme kávu, poseděli, zjišťovali, proč nelze jít dál. Odpověď byla jednoduchá – nějaká ta velká až mohutná lavina smetla sebou vše, co ji stálo v cestě i s chodníčkem a vytvořila jezírko cca 100 x 400 m s kolmými stěnami. Tak to vážně nešlo. Pročež jsme se tedy vydali na cestu zpět. Celou cestu tam i zpět jsme zdvíhaly hlavy k horským velikánům a pořizovali obrázky velikánů pomocí těch malých krabiček, co si k tomu vezeme sebou.

Po návratu k Donkovi – jméno asi autíčku zůstane – jsme s chutí dojedli, co nám minulý den „daroval“ fousatý strýček, zapili kávou (pivo není) a vyrazili na dlouhou cestu směrem na východní pobřeží do města Dunedin. Cestou jsme se chtěli stavit na velké kamenné koule na pláži ale asi byl příliv, tak jsme jeli raději hledat místo k přespání. Našli jsme opět odpočívadlo kousek před jmenovaným městem, kde jsme mohli přenocovat. A jelikož už byla tma, veleli jsme si, co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra. Ale večeři jsme stejně ještě uvařili- špagety alá world – tak bych to asi nazval. Špagety byly australské, česnek čínský, rajčatový protlak z Itálie, olej z NZ, sýr asi z NZ ale evropského stylu a strávníky byli Češi. A jak chutnaly. Mňam, mňam, mňam. Po večeři malý loček dezinfekce a hajdy na kutě Tak zase příště.

S podporou www.true-travel.cz