Cestujeme po svém

Tak jsem tu zas. Přeji Vám dobrý den (kolikrát Vám budu ještě přát ? Mockrát).

Opět se hlásím z našeho putování po Novém Zélandu a to již čtvrtý den od příletu. Ráno jsme si opět přivstali (v 06:30 hodin) – to spaní tady dělá divy, stačí málo. Snídaně byla opět nalehko – káva, perníčky, sušenky. Avšak tímto skromným pojídáním jsme na sebe upozornili zdejšího kačera, který se přišel podívat, zda by taky nemohl něco polknout. Netrvalo dlouho a žral nám z ruky. Říkáme si: „To bude náš dnešní oběd“. Již jsme přemýšleli, kde sehnat knedlík a zelí. Jenomže kačer snědl, co dostal a odletěl k moři – zřejmě mu chutná slaná voda, nebo tam měl předplacené lehátko.

Po tomto krátkém zasnění nad super obědem jsme zabalili věci a vozítko (stále beze jména) a jen přejeli na opačnou stranu kolejí (za kempem jsou koleje – rezavý tak, že to vypadá, jako by tam dlouho nejel vlak, ale slaná voda je prevít). V nádražní budově má sídlo společnost, která pořádá lodní výlety za pozorováním velryb a dalšího mořského živočišstva. Po zaplacení nemalé částky – jeden z nejdražších výletů – jsme absolvovali poučení, jak se chovat na lodi – podobně, jako v letadle. Následovala pauza – na kafe. Poté jsme nastoupili do autobusu, který nás spolu s dalšími asi 40 zájemci o mořský svět, zavezl na opačnou stranu poloostrova, kde nás nalodili na vyhlídkovou lodičku a začali nás vozit po mořské hladině. Moře bylo klidné, řečeno naší již použitou terminologií – VVVVenVVVRVVRVVRRVVDVVVe, tedy V – klidná slaná voda, Ven – velryba, která se nevynořila, R – racek, D – delfín, Ve – velryba. A najednou zastavili – nervozita mezi zájemci rostla vteřinu od vteřiny – uvidíme či neuvidíme. Když jsem se ještě sedíc u okna přes něj podíval, bylo moře jako zrcadlo. Když jsem vyšel na palubu lodi, málem mě sfouknul vítr – teplý zrovna nebyl. Dle gestikulace průvodců či naháněčů mořské havěti se všichni soustředili na vířící se hladinu, kde jsme záhy spatřili tělo tmavé až kamenné barvy. Ano, k naší i radosti ostatních spolucestujících to byla velryba. Jen tak prováděla činnost, kterou jsme zatím nepoznali, líně se povalovala na vodě, občas vyfoukla vodu – nebyla to kuřačka, to by na Novém Zélandu nestrpěli. Asi si všimla, že ji někdo pozoruje a aby neměla s Neptunem problémy, raději se s plácnutím ocasu o vodu ponořila. Stres na lodi se uvolnil, opět jsme poslušně odešli do vyhřáté kabiny si sednout a řidič, či snad lodič se vydal na další brázdění s nadějí, že objeví další méně pracující velrybu.

Dopluli jsme k malým skaliskům, kde velrybí činnost prováděli lachtani. Ti tuto činnost prováděli ještě vymazleněji. A opět na volné moře s nadějí zhlédnutí dalšího mořského živočicha (na břeh nebylo vidět, zda tam nebyl vyvržen nějaký vorvaň). Po několika uzlech (námořních) nastal na palubě opět shon, ani teď to nebyla velryba, ale velmi rychlé delfíní stádečko, které skotačilo tak, že my na lodi jsme se málem ušlapali, abychom stihli nějaký exkluzivní záběr. Někomu se povedlo, někomu ne. Po krátkém upokojení byla objevena další velryba, ta však byla asi již otrávena našimi pohledy a raději se zhoupla pod vodu. A to se již zkrátil čas plánovaný na projížďku ke svému závěru. Nenechali nás to doplavat ke břehu, raději nás odvezli do nově vznikajícího přístavu, nasměrovali do autobusu a odvezli zpět na svoji základnu.

Jelikož tam byla funkční pošta, využili jsme toho k odeslání lesklých papírků do ČR. Tímto byl náš výlet u konce, ne však dnešní den. Obsadili jsme svého miláčka – domeček na kolech (třeba by se mohl jmenovat Donko ). Naše cesta vedla na jih, bohužel po stejné cestě kterou jsme absolvovali včera v opačném směru – jiná cesta zde není Dnes máme namířeno ještě do vesničky na výhodní pobřeží s ženským jménem Geraldine. Po cestě jsme doplnili jak vozidlo požadovanými kapalinami, tak sebe v zdejším domečku u pána s vousy, protože po dojezdu do cíle dnešního dne na to asi nebude chuť

S podporou www.true-travel.cz