Deníček 2.11.2017
Milý deníčku – 2.11.2017 – dnešní den byl docela náročný, jak už jsem předeslal minulou relaci.
Ráno pod sopkami bylo zatažené a nevypadalo to, že by se chtělo vyjasnit. Nás to však neodradilo od naplánovaného výletu. Po snídani a potřebných úkonů vlastních i ve prospěch našeho Donka, jsme vyrazili na přesun k východišti na tracky. Název byl zajímavý – Ketetahi. Odtud jsme se vydali po
stezce, která se vlnila po úbočí i po samé hoře – sopce Tongariro. Výstup byl celkem náročný, po cestě tam i na zpět jsme napočítali celkem 1600 schodů a schůdků, pěšin a chodníků bylo několikrát více. Náš 
cíl byl dosažen, 
dál se již jít nedalo – začalo mrholit, byli jsme již v mracích, takže ani výhledy nebyly to ořechové. Na chvíli se nám odhalila nejaktivnější zdejší sopka. Z jejího vrcholu se nějak divně kouřilo. Nebylo jasné, zda je to přírodní čmoudík, či zda náhodou v jícnu sopky nezkouší parta z Philip Morris nový iQOS. Sestup dolů byl sice kratší časově ale o to namáhavější – chůzi z kopce (skopci tam nebyli) nikdo moc nemusí.
Zvládli jsme to, naše končetiny, zejména ty dolní, jsou nějaké otupělé. Po návratu k Donkovi jsme lehce zakousli a vyrazili na hodinový přejezd k největšímu jezeru Nového Zélandu – 606 km2 – je skutečně veliké. Po příjezdu jsme zašli do zásobovací stanice, našli místo k nocování a jali se připravovat pokrm. 
Dnes byla na jídelníčku klasika – řízek, brambor, okurkový salat. Ten řízek byl skutečně obří jak sloní ucho, menší tu nikde nebyl k sehnání. Mňam mňam mňam. Najedli jsme se dosyta. Ani jsme nedali klasiku – kávu – a vyrazili do města Taupo, bylo to dost daleko, asi 200 m. Pochodili, pokoukali, dali si zmrzlinu a jiné pochutiny. Po návratu následovala káva, pivo a zase spánek. Dnes ho budeme potřebovat.
Tak zase někdy …
S podporou www.true-travel.cz
